Litoměřice
Litoměřice
25 000 obyvatel
Litoměřice (německy Leitmeritz) jsou město na soutoku Labe a Ohře v severních Čechách (Ústecký kraj). Královským městem se staly v rozmezí let 1219 a 1228. Historické jádro města je již od r. 1950 městskou památkovou rezervací, v níž je zahrnuto celkem 44 ulic a 9 náměstí. Ve městě sídlí biskupství litoměřické diecéze. Město leží na jižním úpatí Českého středohoří na pravém břehu řeky Labe, do něhož se na protější straně Labe od jihu - od blízkého města Terezín - vlévá řeka Ohře. Celková rozloha města činí celkem 1799,61 ha, ve městě žije celkem 23 768 obyvatel (k 31.12.2007). Za doby Rakouska-Uherska bylo město oblíbeným rájem penzistů, protože se zde nachází jedno z nejteplejších klimat v České republice. Na základě toho se na svazích Labe odedávna pěstuje vinná réva. V blízkosti města se nachází vrch Radobýl, který tvoří přirozenou dominantu města. Litoměřice náleží mezi nejstarší česká města. Vznik tohoto královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze více zpřesnit). Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze dvě města, mimo Litoměřic ještě Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.). Velikost české míle sice kolísala, ale bývala i 10,5 km! Převážně české Litoměřice zažívají po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika v menší míře také italského. Přesto je čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od r.1739 proniká němčina do městských knih, od r.1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy). Karel Hynek Mácha přišel do Litoměřic v druhé polovině září 1836, aby si zajistil na doporučení přítele Aloise Pravoslava Trojana místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Filipa Durase. Na toto místo nastoupil 29. září, podle jiných pramenů 1. října. Bydlel v pronájmu v domě č.p. 177 na Janských schodech, který patřil ševci Franzi Lorenzovi. V domě byla kromě obuvnického krámu vinárna. Máchův byt byl v prvním patře a skládal se z předsíně a dvou pokojíků. V Litoměřicích kolem 20. října Mácha onemocněl, ale již 23. se účastnil hašení požáru. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel. Pohřben byl v Litoměřicích 8. listopadu, v den, kdy se měl oženit s Eleonorou Šonkovou. Pohřbu se účastnil básníkův bratr Michal Mácha. Máchův hrob byl delší dobu neoznačený a zpustlý, v roce 1846 byl především zásluhou Karla Havlíčka Borovského náhrobek opatřen datem narození a úmrtí a citátem Dalekáť cesta má, marné volání ! Dne 1. května 1861 byl na litoměřickém hřbitově odhalen z popudu litoměřických bohoslovců nedaleko Máchova hrobu pomník a na domě, kde zemřel pamětní deska. Pamětní deska byla během protičeské manifestace 15. prosince 1897 stržena a zničena. Znovu byla na dům umístěna až v roce 1936 a v témže roce byla vedle litoměřického divadla odhalena socha Karla Hynka Máchy od sochaře Václava Blažka. V roce 1938 po německém záboru československého pohraničí byly deska i socha opět odstraněny. Na začátku října 1938 byly díky tehdejšímu guvernérovi Národní banky Karlu Englišovi Máchovy ostatky hrobníkem Hansem Knoblochem v Litoměřicích exhumovány a převezeny do Prahy. Máchův pomník na hřbitově byl rozebrán československými vojáky ustupujícími ze záboru a rovněž převezen do Prahy.